Příběh Marka z Pardubic by se klidně mohl stát námětem nejnovějšího hollywoodského filmu. Nechybí v něm obrovské nadšení, drama, touha dělat si věci po svém a podpora rodiny. Jsme proto rádi, že jsme v něm také mohli sehrát svou roličku. Ale zpátky na začátek.
Když Marek dokončil základní školu, ani na chvíli neuvažoval, že by se nešel učit na kuchaře. “Rodiče sice doufali, že půjdu v jejich a bratrových stopách na gymnázium a vysokou školu, ale nijak mi rozhodnutí nerozmlouvali. Věděli, že vaření je pro mě vším,” začíná své vyprávění Marek.
Na škole ho překvapilo, jak moc se dbá na dodržování předepsaných postupů a jak málo prostoru zbývá pro invenci. “Byl jsem zvyklý experimentovat a najednou mi dali recept a řekli - uvař to,” popisuje Marek své rozčarování. “Tak jsem zatnul zuby a fantazii dával průchod doma. Co mi také zbývalo,” krčí rameny úspěšný kuchař.
Když školu absolvoval, nastoupil do svého prvního zaměstnání. S tím také začaly jeho problémy.
“Já nejsem konfliktní člověk, ale když jde o vaření, dokážu se pohádat i s nejlepším kamarádem,” vysvětluje Marek příčinu svých pozdějších problémů. Šéf v jeho novém zaměstnání šetřil na surovinách a vybavení kuchyně. Markovi se to nelíbilo a hned po měsíci došlo k hádce. “Nakonec jsem tam vydržel rok,” uzavírá epizodu Marek.
Práce v druhém podniku ztroskotala na obsluze. “Vadily mi servírky, které pletly objednávky, byly protivné a jídlo často nechávaly vystydnout,” zlobí se ještě dnes Marek na číšnice v podniku, kde vařil jen několik měsíců.
“Takhle to pokračovalo i v dalších letech,” říká Marek a jmenuje několik dalších podniků, kde vařil. “Já se prostě nedokázal smířit s tím, že bych měl něco dělat napůl. Jednou jsem se s tím svěřil bráchovi a on se mě úplně klidně zeptal, jestli jsem už uvažoval o založení vlastního podniku.”
A tak bratři začali uvažovat spolu. Markův starší bratr Petr měl ekonomické vzdělání a hledal projekt, ve kterém by se realizoval. Marek měl zkušenosti z mnoha restaurací a byl skvělý kuchař. “Za chvíli bylo rozhodnuto - pořídíme si vlastní podnik,” vzpomíná na první impuls Marek.
Následující rok Marek s Petrem strávili hledáním vhodného místa, názvu a stylu své restaurace. Nakonec si pronajali prostory téměř v centru Pardubic a pustili se do jejich rekonstrukce. Angažovali celou rodinu - otec v důchodu dohlížel na dělníky a maminka se osvědčila jako interiérová designérka.
“Já se mezitím staral o vybavení kuchyně. Půjčil jsem si 150 000 Kč, přidal své úspory a budoval vlastní království,” spokojeně se usmívá Marek. Výsledek byl přesně podle jeho představ: “Konečně jsem měl jistotu, že mě v téhle kuchyni nikdo nebude omezovat.”
Restaurace Markovy rodiny funguje už dva roky, má stálé zákazníky a oběma bratrům se daří velmi dobře. “Až splatím půjčku, dokoupím si do kuchyně ještě nějaké vybavení,” popisuje své plány do budoucna Marek.
Markův příběh dokazuje, že má smysl usilovat o nekompromisní kvalitu a jít si za svým snem. Vracející se spokojení zákazníci jsou jasným důkazem toho, že si bratři vybrali správnou cestu.